Záhada

Jsou věci mezi nebem a zemí, které nepochopím. Jednou z věcí je moje náušnice v pleťovém krému. 

Ano, zjistila jsem včera, že nemám naušnici, tak jsem ji hledala všude možně (s hrůzou, aby se k ní nedostal dřív Dominik). No a ráno, když jsem si chtěla natřít obličej krémem, jsem se nestačila divit...

Jak se tam sakra dostala????

Zákon opaku

Sotva uspím jedno dítě, vzbudí se to druhé.

Nějaký odpočinek, nedejbože spánek, když spí děti - tím pádem pro mě neexistuje. Večer pak vypadám jak chodící mrtvola a pravidelně usínám dřív než děti.

Poslední dobou chce Olik stále fotit někoho mobilem. Občas si nezkontroluje kterým směrem fotí a dopadne to takhle:

O penězích

Každé ráno se s dětmi díváme u snídaně na pohádky. Momentálně jde po kouzelné školce Willy Fog (na cestě kolem světa za 80 dní; na cestě za dobrodružstvím). Tahle pohádka patřila vždycky k mým oblíbeným. Až teď ale vidím to, co jsem jako malá neviděla. A to je fakt, že Willy Fog by nikdy cestu kolem světa nestihl za 80 dní, kdyby neměl peníze. Prostě mě to jen utvrzuje v dojmu, že když máš peníze, můžeš všechno. Až teda na zdraví a lásku. Tyhle dvě věci si penězi nikdo nekoupí.

Ale přesto všechno je to pořád moc hezká pohádka. :-)

Asi bych měla začít fotit i něco jinýho než moje zavařovací pokusy. Poslední tři příspěvky jsou pořád o tom samým.

Dvě zázračné čárečky
Jo jo, dneska je to přesně rok, co jsem objevila na těhotenským testu dvě dálnice (to se tak říká). Pamatuju si tu směsici radosti a zároveň strachu abych to nezakřikla. Tu nedočkavost, až se s tím svěřím Standovi. Jak jsem spěchala domů a s přiblblým úsměvem na tváři mávala Staňovi testem před očima. Jooo joo, už je to rok. Ach ta nostalgie. Tehdy jsem miminku v bříšku začala říkat Bublinka. A už tehdy jsem si s ním povídala. Teď mi ten zázrak sedí-leží na klíně a povídá on mě. :-)

Nechtěné puzzle
To je tak, když si roztrhám dopis, ve kterém je číslo, které ještě potřebuju. No ještě, že jsem ho nespálila, jak jsem měla původně v plánu.
(Jsem holka magor... na na na nana nanááá)

Celková bilance roku

No asi je každýmu jasné, co hlavně zmíním a co nejdůležitějšího mě v minulém roce potkalo. Ano, je to moje děťátko, které momentálně pěkně spinká v postýlce a nechá maminku blbnout si tady na blogu. Je to pro mě stále něco neuvěřitelného a neskutečný zázrak života. Poslední dobou se Oliver začíná více smát a to doširoka. Je to opravdu kouzelné a stačí jeden takovej krásnej úsměv a okamžitě je zapomenut ten předchozí pláč, moje bolest v zádech a únava. Zvláštní, krásné, kouzelné.
Změnil se mi život. Jsem unavená, ale šťastná a neměnila bych. Přibylo mi práce a starostí, ale jak jsem už zmínila výše, je to vykoupeno krásným úsměvem a pohledem na toho drobečka.
To období 9 měsíců bylo krásné. Skoro žádné neduhy jsem neměla a proto jsem si mohla užívat to rostoucí bříško. Ke konci už to sice bylo takové náročnější, ale zase mi bylo líto, že už nebudu hladit bříško a cítit ty kopance. :-) No vlastně Oliver mě kope pořád, ale do jiných částí těla. :-)
No takže sečteno podtrženo, tenhle rok mi nějak rychle utekl, ale byl pro mě naprosto mimořádný.

Lucerny štěstí
V sobotu u nás na náměstí pouštěli lidé tyhle roztomilé lampiony štěstí. Původně jsem se tam chtěla jít taky podívat, ale v den konání jsem si to rozmyslela. Najednou jsem si uvědomila strach z davů a bála jsem se o bříško. Normálně bych nic takového neřešila, ale teď... Živě si pamatuju naši poslední návštěvu Prahy, kdy jsem v metru stála s rukama překříženýma bojovně před břichem a bedlivě sledovala pohyby lidí kolem mě. Je to zvláštní období strachu a radosti, nespavosti a únavy. :-) Fotila jsem tedy jen z okna. Přesto to byla ale krásná podívaná.

Ještě bych chtěla zaznamenat, že pokud tyhle lampiony plní i přání, tak bych jedno velké měla. A nepřeji si nic pouze pro sebe, ale spíše celkově pro naši rodinu. Od rána mě totiž trápí něco, co bohužel neovlivním a není v mým silách to změnit... Tedy, vyslovuji přání a prosím, aby bylo splněno.

Petr.
Je to trochu zvláštní, ale pozoruji to už déle. Lidé si tak nějak neuvědomují osobnost člověka, dokud ho neztratí. Písničky Petra Muka jsem si vždycky ráda poslechla, ale nikdy je cíleně nevyhledávala. Po zprávě o jeho smrti jsem se hodně otřásla (už jen proto, že má dvouletou dceru). Dneska měl pohřeb a rozloučení s rodinou a kolegy. Dnes na Óčku hrají od osmi hodin večer jednu jeho písničku za druhou. Poslouchám to a běhá mi mráz po zádech. Prostě mě teď ty písničky oslovují jinak, tak nějak hlouběji. To samé jsem pozorovala i před rokem, když zemřel Michael Jackson. Michaelovy písničky se mi líbily od malička, ale po jeho smrti - to se prostě nedá srovnat. Zněly jinak, procítěněji...

Po vánoční dovolené

Tak jsem přišla ráno do kanceláře a zaplavily mě zvláštní pocity. Bylo jich víc. Melancholie, smutek, radost, zmatení... Při pohledu na vánočně ozdobenou kytku v květináči mi bylo smutno, že jsou Vánoce už za námi. Že to tak rychle uteklo. Sundala jsem ty ozdoby a chudinku žíznivou kytičku zalila. Starý kalendář jsem prolistovala (jestli tam nebyla nějaká důležitá poznámka), vyhodila do koše a postavila místo něj nový kalendář. 1. týden. Zase něco začíná odznova. Momentálně nemám nic, na co bych se v dohledné době těšila. Vlastně mám - sestřička s mamkou budou v lednu slavit narozeniny. :-) Tak to je fajn.
Snad to nezní nějak pesimisticky. Tak to vyznít nemělo. Jen jsem chtěla zaznamenat, jak zvláštní to je, když čas tak rychle utíká. Pamatuju si to jako včera, když jsem 5. ledna 2009 přišla ráno do práce a naše paní uklizečka mi hlásila, že další volno z práce bude až na velikonce... :-)

Rekapitulace roku 2009

Rok 2009 je za námi, možná by se hodilo nějaké zhodnocení či shnutí. No... moc velká spisovatelka nejsem, ale snad ze mě něco vypadne.
Takže začátek roku pro mě znamenal jakýsi start na cestě za něčím novým. Stále jsem chtěla hnát čas rychleji a nemohla se dočkat, až se to zlomí. Zároveň jsem se těšila na dovolenou, léto, sluníčko... Po dovolené mi ten čas utíkal strašně rychle. To se člověk vždycky na něco těší a když ten čas nastane, tak to rychle uteče. Nejde čas zastavit ani zpomalit. Prostě proteče jakoby mezi prsty a v diáři je prázdno. Ale vždycky je v dohledu něco dalšího, na co se těším. V půli roce se nám nějak zbláznil internet a děsně se zpomalil (mnohokrát prostě nešel vůbec). Neměla jsem absolutní chuť pokračovat v projektu. Vždycky nadávám jako dlaždič. Tohle mě prostě fakt točí. Jsem ale statečná a "trpělivě" - v rámci možností - zkouším vychytat dobu, kdy jede jakš takš dobře.
Co se týká mého posunu, tak o tom jsem tu už psala. Jsem moc ráda, že se stále v něčem zlepšuju (ale focení do zlepšování nepočítám). Věřím, že je toho spousta, co se ještě naučím a docela se na to těším. Vím, že na začátku všeho nového je to těžké, ale s odstupem času se ohlédnu a mám dobrý pocit, že jsem zase něco zvládla. Období kolem mých narozenin, Vánoc a Silvestra pro mě bylo asi nejhezčí. Dostala jsem od Stani nečekaný, zato nádherný dárek, kterého si nesmírně vážím a děkuju za něj. Cítím se v posledních dnech jako princezna. :-) Takové zakončení roku se mi moc líbí. :-)
Chtěla bych toho napsat daleko víc, ale raději brzdím. Nevím, kdo všechno čte tento blog a proto si chci trochu toho soukromí zanechat.
Přeju všem co sem chodí, ať se v roce 2010 máte moc krásně, ať jste zdraví, šťastní, máte se rádi a splní se vám všechny vaše přání.

Den 117.

Život je tak krutý. Nebo snad osud?
Se slzami v očích dnes zapaluju svíčku na památku manžela jedné skvělé blogerky a úžasné maminky. Bohužel včera ráno měl dopravní nehodu a zemřel. Nebyla to jeho vina - srazil ho náklaďák (nedal mu přednost). Je mi to tak strašně líto... Nechápu to. Proč musí vždycky odejít ti poctiví a hodní lidé? Já jsem ho sice neznala osobně, ale už víc jak rok čtu blog, který píše Diny (jeho manželka) o své rodině a byl to moc hodný pracovitý člověk. Muž, který měl laskavou a mírumilovnou ženu a 4 šikovné děti. Je to tak kruté.

Poznatek

Poslední dobou mám takový zvláštní pocit, jako bych objevovala v životě něco nového. Jako bych postupovala do nějakého vyššího levelu či co. Spoustu věcí je tento rok pro mě nových, pouštím se do věcí, které jsem v životě nedělala (ať se to týká vaření, domácích či pracovních věcí), troufám si na věci, kterých jsem se dříve bála. I když vím, že ještě neumím něco 100% nebo se něco nepovede úplně podle představ, přesto mám radost. Je ještě hodně věcí, z kterých má obavu a bojím se do toho jít, ale tak nějak cítím, že už to bude dobrý.

Den 329.

Morava u nás.
Zatím se drží. Když se ale dívám na zprávy, je mi tak strašně líto těch lidí... Voda jim vezme úplně všechno, co budovali celý život. Během chvilky - pár sekund je všechno zničené, pryč. Zůstanou jen oči pro pláč. Za nic nemůžou, ale stejně o všechno přijdou. Dokonce 10 lidí kvůli záplavám zemřelo. A možná to ani není konečné číslo. Kdo by to byl řek, že voda může být tak krutý nepřítel? Je mi to tak líto...

Den 319.

Ještě světlo
To je divný, fotila jsem to po deváté hodině a jaký bylo ještě světlo... To by se v zimě nestalo. :-)

Den 224.

Adéla ještě nevečeřela
Byli jsme večer se Staňou ve Slováckém divadle v Uh. Hradišti. Muzikál byl skvělý. Moc jsme se bavili. Když jsme jeli autem domů, koukala jsem z okna auta a přepadala mě taková zvláštní melancholicko-romantická nálada. Navíc k tomu hráli v rádiu samé skvělé staré hity... Míjeli jsme Baťovy domy a já jsem si představovala lidi, který v nich bydlí. Taky jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych v takovém domku bydlela já. Jak bych si ho vevnitř zařídila. No prostě fantazie. K tomu ještě venku tma a světlo lamp. Hezký večer.

Den 223.

Poklad.
Dneska večer jsme se Staňou prohlíželi bednu starých věcí po jeho otci. To by člověk nevěřil, jaké skvosty může najít. Staré fotoaparáty, časopisy, fotky a dopisy. No až mi z toho šel takový mráz po zádech. Dýchalo z té krabice takové tajemno, křehko, typické starodávné aroma. Až jsem se bála některých věcí dotknout.

Den 222.

Daně.
Měla jsem vyzvednout přílohu číslo 2, ale jaksi se mi tenhle detail vykouřil z hlavy. No jo, zase jsem něco po--kazila. Kaju se a pěkně mě to štve. Člověk má pořád tendence ukazovat a dokazovat, jak je samostatnej a že je na něj spoleh... no a nakonec vám to pokazí taková blbost. Grrr.

Den 189.

Zatmění v životě.
Dnešní příspěvek bude smutný, ale i smutek v životě bohužel musí být.
Dnes mi povídala kamarádka, že jde na pohřeb svému kamarádovi... Spadl na něj strom. Je to hrozné... člověk se až stydí za svoje problémy a nářky, které normálně má. Problémy typu hádka s partnerm nebo průšvih v práci oproti takovému neštěstí jako je smrt mladého člověka úplně postrádají smysl a důležitost.
Asi toho kamaráda neznám, ale chtěla bych mu věnovat minutu ticha a dnešní příspěvek v projektu.